Založení Klubu Cthulhu

Založení Klubu Cthulhu – by CCRU

 

Kapitán Peter Vysparov píše Dr. Echidně Stilwellové[1]

 

Milá Dr. Stillwellová,

měl jsem to velké štěstí přečíst Vaší etnografickou práci pojednávající o situaci kmene Nma. Dovolte mi zde vyjádřit, že to pro mě bylo nanejvýš inspirativní čtení. Rád bych Vám v následujících řádcích zprostředkoval vlastní historku, která by Vám, aspoň v to pevně doufám, mohla pomoci v již započaté práci. Během nedávné války v Tichomoří (jaký to zajímavý oxymóron!) jsem byl v nejvyšší tajnosti vyslán do oblasti Dibboma, ve východní části Sumatry. Má mise, spadající do kategorie tzv. psychologické války, se vztahovala k jistému typu kulturní manipulace. Mým záměrem bylo vyvolat povstání proti japonské okupaci. Doufám, že Vás tím nijak nepobouřím, když přiznám, že Vaši práci jsem použil jako opěrný pilíř celého svého snažení, které si žádalo navázat intenzivní – ačkoliv, upřímně řečeno, v jádru zištný – vztah s místní tradicí dibboméského čarodějnictví. Na moji obranu však musím podotknout, že těžká doba si žádá morální netečnost, a často snad i krutost. Poslouchal jsem rozkazy, a jejich důsledky přijímal jako nevyhnutelné.

Mimo to, že jsem v průběhu své operace potvrdil některé Vaše předpoklady, mě tyto aktivity také seznámily s věcmi, které moje těžce zkoušená mysl byla jen stěží sto pochopit.

To, co se ponejprv jevilo jako oportunistický výlet do dibboméského folklóru, který jsem navíc spíše považoval za pouhý výplod domorodé pověrčivosti, se postupně zvrtlo v čarodějnou válku proti okupantům. Během pouhých dvou týdnů – od 15. do 29. března roku 1944 – byli postupně zneškodněni tři japonští velitelé. Byli stiženi mentálním kolapsem, který ve všech třech případech vykazoval stejně rapidní vývoj: od příznaků velitelského selhání, až po násilné útoky na podřízené, následované stavy klinické psychózy, patologickým stihomamem, a nakonec vždy končící sebevraždou. Koncem března byla akceschopnost japonských sil v tomto sektoru naprosto rozložena.

Lhal bych, kdybych nepřiznal, že kmen oblasti Dibboma za tento můj úspěch zaplatil cenu vskutku strašlivou. Na základě mých zkušeností však nemohu jinak než věřit, že dibboméské čarodějnice mají moc telepaticky způsobit záchvaty psychózy – stejné záchvaty, které se objevily u nepřátelských velitelů. Tuto podivnou hypotézu přijímám s velkou nevolí, avšak jiné možnosti, jakými jsou například otrava, nemoc, či náhoda, jsou zdaleka méně pravděpodobné.

 

S upřímnou úctou,

Kapitán Peter Vysparov

 

P.S. Kčertu, nemohu si než povšimnout, že data, která jsem v tomto dopise zmínil, jsou až podezřele Lovecraftovská.

 

 

Dr. Echidna Stillwellová píše Kapitánu Peterovi Vysparovi, 23. března 1949 [zestručněno]

 

Milý kapitáne Vysparove,

děkuji za Váš upřímný dopis z 19. března. Ačkoliv mě dosti pobouřil, byl také velmi zajímavý. Chápu, že Vás muselo stát velké úsilí tyto zkušenosti přenést na papír. Nebudu zde předstírat, že mě Vaše svědectví nešokovalo, neboť jen popisuje další smutnou kapitolu v pohnutém osudu už tak notně zkoušeného kmene. Tušila jsem, že tato válka musela lid Nma nějakým způsobem poznamenat, ale je zdrcující slyšet, že moje neblahá předtucha se naplnila.

Předtím, než se pokusím zodpovědět některé Vaše domněnky, bych se ráda dozvěděla více o detailech dib-nmaské magie. Věřte mi, že po vašich sedmi letech života strávených mezi lidem Nma, nebudu Vaše svědectví brát nijak na lehkou váhu. Co se týče tématu dat (o kterých se zdánlivě zmiňujete dosti vyhýbavě), předpokládám, že máte na mysli období, které se v severních šířkách nazývá jarní rovnodenností, které Lovecraft zmiňuje v jeho Volání Cthulhu, a které je v nmaské mytologii obdobím nejpříhodnějším pro pořádání tradičních chrono-rituálů.

Jak jistě víte, pana Lovecrafta oblast jižních moří po celý život fascinovala. V jeho přístupu se mísil podivuhodný koktejl téměř obsedantního etnografického zájmu s čirou, primitivní hrůzou. Snažila jsem se s ním v této věci zapříst korespondenci, ale zjistila jsem, že ho naše komunikace na toto téma rychle zbavila jeho povrchního, novo-anglického racionalismu, a odkryla spodní proud fetišizovaného, archaického strachu, navíc snoubeného s extrémní rasovou paranoiou. V momentě kdy se začal o komplexní a bohaté kultuře Mu-Nma vyjadřovat jako o „nechutném kultu zvrhlých dagonistických divochů”, jsem naši korespondenci přerušila … Navzdory této nepříjemné dohře považuji beletrii pana Lovecrafta za velmi hodnotnou, a jsem ráda za každou příležitost o ní i nadále diskutovat. Navíc se má vlastní neolemuriánská hypotéza v mnoha zásadních rysech shoduje s jeho širším chápáním pozice země ve vesmíru, zvláště co se týče otázky mimolidských vlivů na společnost, kterýmžto obě teorie v dějinném vývoji lidstva přisuzují roli vskutku zásadní.

 

 

Kapitán Peter Vysparov piše Dr. Echidně Stillwellové, 3. dubna 1949 [výňatek]

 

Milá Dr. Stillwellová,

obávám se, že ohledně mých zkušeností s dibboméskou magií máte pravdu – opravdu jsem Vám neřekl vše. Snad jsem se bál výsměchu. Příhoda, kterou jsem v mém pojednání o telepaticky způsobené psychóze nezmínil, a kterou se Vám teď pokusím popsat, je pro mě ještě stále zdrojem nejhlubšího patosu. V době mého vojenského nasazení jsem tuto činnost nazýval výrobou ‘okultní munice’.

Nejen, že jsem se dozvídal různé informace o psychologické pohromě, která stihla japonské velení (a to za pomoci jak konvenčních, tak dosti podivuhodných informačních kanálů), ale také jsem byl očitým svědkem výroby zbraně samotné. Tehdy jsem věřil, a věřím stále, že šílenství, které propuklo v nedalekém japonském velitelství má přímou spojitost s tou věcí, která se jako prachový vír zhmotnila při jednom z oddubbitských transů, do kterého se uvrhla jedna místní dibboméská čarodějnice. Ta mi v té době sloužila jako můj nejužitečnější taktický trumf, a zároveň byla mou jedinou známostí (musím přiznat, že i v tomto pořadí). Vidět na vlastní oči její cílený sestup do víru rozštěpených osobností – tedy stavu naprostého rozkladu jakékoliv jednolité subjektivity, ze kterého se jakýmsi záhadným způsobem dovedla navrátit – byla zkušenost, která mnou hluboce otřásla. Tento rituál zvala ‘rozštěpení zrcadla jsoucna’. Bylo mi posléze vysvětleno, že toto označení dříve odkazovalo na povrch stojaté vody, avšak že od začátků evropské kolonizace byla zrcadla předměty takřka uctívanými, a že jejich rozbití byl přisuzován dalekosáhlý rituální význam. Dibboméská magie se programově nezabývá otázkou pravdy a fabulace. Spíše se jeví, že v každém jednotlivém případu se pokouší odhadnout latentní potenciál pro změnu stávající reality. Kouzelným zaříkávadlem je pro ně fráze “snad se to stane třeba takto…”

 

 

Echidna Stillwellová píše kapitánu Vysparovi, 19. dubna 1949 [výňatek]

 

Milý kapitáne Vysparove,

ačkoliv si vážím Vašeho upřímného dopisu, nemohu než politovat kmene Nma, který se ocitl v situaci, kdy je nucen využívat svůj čarodějnický um jako pouhou munici v konfliktu, který navíc sami nevyvolali. Z toho, co jste mi napsal, usuzuji, že nmaská tradice démonizmu a časové magie za poslední dobu stihla zdegenerovat do formy pouhého kouzlení za účelem prosadit svou vůli. Vy sám navíc v tomto případě reprezentujete politickou a strategickou vůli amerického válečného snažení, ačkoliv jste ho bez pochyby hájil přesvědčivě a galantně.

Omluvte však můj vlažný patriotismus, když napíšu, že se mi to jeví jako pobuřující důkaz kulturní regrese a sžíravého nihilismu, když čarodějka kmene Dib-Nma se nechá naverbovat do role pouhé atentátnice, ať už je záměr jakýkoliv. Ačkoliv je to nanejvýš politováníhodná situace, individuální vinu, aspoň dle mého názoru, nenese nikdo. Jak říkají Mu-Nma ve chvílích nejtěžšího strádání: nove ešil zo raka – ‘Čas je zamilován do vlastní trýzně’.

Přijde mi zarážející, že ve svém svědectví Oddubb-transu nezmiňujete časové anomálie. Dibba čarodějnice, které se uměly vrátit z budoucího Oddubb-času se u kmene Mu vždy těšily největšímu respektu. Zvláště Mu-Nagwi, neboli Čarodějnice snů, často vyprávěli o jejich setkáních v Hale Šepotů s poutníky, kteří přicházeli z budoucnosti. Od těchto bytostí se prý učily o světech budoucích. V jejich zkazkách vždy podotýkaly, že náš čas se smršťuje, a že již brzy skončí. V té době jsem však netušila, že konec bude tak brzký. Když si na tuto věštbu vzpomenu, zachvacuje mě úzkost a melancholie, a jediný zdroj útěchy nacházím v jiném nmaském pořekadle: lemu ta novu meh novu nove – ‘Lemurie neodplyne tak, jako čas’. Pokusím se tedy také uvažovat tímto způsobem. Jak říká dibboméský kmen: ‘snad se to stane třeba takto’.

 

 

Peter Vysparov píše Dr. Echidně Stillwellové, 7. května 1949 [výňatek]

 

U nás v Massachusetts momentálně zakládáme takový menší čtenářský kroužek zaměření na četbu Lovecraftových spisů za účelem prozkoumat propojení mezi nmaskou kulturní tradicí, Cthulhoidní nákazou, a teoriemi nelineárního času. Beletrie nás zajímá pouze jako zdroj předpověry [hyperstition] (což je označení, které jsme zavedli pro sémiotická díla, která se dovedou zhmotnit i v reálném světě) a tajemných vzkazů od Prastarých, věštíc jejich návrat: šleth hud dopeš. Zde tkví to jádro ambivalence, které beletrie na téma Cthulhu obsahuje: kdo píše, a kým je psáno? Došli jsme k závěru, že Nekronomikon, ta čarodějná anti-kniha Života, je přesně vzkazem tohoto typu, a také že Váš objev Lemurodigitální Inferno-Matice snad může dokonce skýtat přímý přístup k samotnému hyperzdroji.

Doufám, že je samozřejmé, že jakákoliv Vaše účast na našem projektu by byla více než vítána.

 

 

Echidna Stillwellová píše Peterovi Vysparovi, 28. května 1949 [ výňatek ]

 

K založení Klubu Cthulhu (pokud mi dovolíte použít tento název) Vám gratuluji, avšak s jistými obavami. Ačkoliv bych Vás nijak nechtěla obviňovat z lehkomyslnosti, cítím se povinna Vás varovat: Cthulhu se nesmí brát na lehkou váhu.

Moje vědecká práce mě dovedla ke zjištění, že tato hlubinná bytost je propojena se zemskou inteligencí, která sídlí v elektromagnetickém varu samotného zemského jádra. S ním také sdílí jeho bytostnou ryzost a surovou sílu – Cthulhu je nebezpečná. Podle mytologie kmene Nma žije tato bytost ve světě Neživého, a pod mořem je uvězněna pouze zdánlivě. Ti, kdo se s ní rozhodnou komunikovat, tak činí vždy s největším respektem a notnou dávkou opatrnosti.

Je velmi pravděpodobné, že tichomořské město R’lyeh – město ponořené hluboko ve vodách Tichého oceánu – je přímým potomkem lemuro-muské kulturní tradice. Avšak domněnka, že Cthulhu někdy v minulosti obývala zemský povrch ve smyslu, který bychom byli schopni jakkoliv pochopit, je absurdní mýlkou. Je mnohem pravděpodobnější, že probuzení Cthulhu – podobně, jako probuzení sil kundalini – je spíše únosem dolů, pod povrch, a lze ho chápat jako jakési znovuobjevení prastarých intenzit. Proč by se Cthulhu vynořovala? Nepotřebuje přece zachránit, neboť má vlastní únikovou cestu, která prochází hlubinou. Většina toho, co jsem popsala výše, má přímou vazbu na okultní vědy o pod-čakrách, a o jejich vlivu v Indo-Lemurijských geografických šířkách.

„Předpověra” mi přijde jako zajímavý neologismus. Mysleli jsme si, že si to všechno vymýšlíme, zatímco celou tu dobu nám skrze lid Nma diktovali, co psát…

 

 

 

Přeložil Vít Bohal


[1] Přeloženo z Nick Land, Fanged Noumena. Collected Writings 1987 – 2007 (Urbanomic: Falmouth – New York, 2012).

 

 

Diffract this //

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.